Výkrmná dieta v Motole? Raději to nechtějte slyšet!

Náhody neexistují? Po publikování prvního rozhovoru s Adélou Doležalovou na téma Mentální anorexie jsme o povídání o této nemoci požádaly další z Vás - Nikolu Kučerovou - a až zpětně jsme zjistili, že se obě dívky narodily naprosto přesně stejný den a stejný rok. To ovšem není to jediné, co nás na příběhu Niky šokovalo - nad praktikami "léčby", které se slečnám s anorexií u nás dostává, by asi zůstal rozum stát úplně každému. Opravdu může někomu psychicky pomoci výkrmná dieta s hromadami bílého pečiva, sladkých drinků a prázdných kalorií nebo to člověka spíše přivede do stavu ještě většího dna a depresí? Čtení o „léčebných“ metodách anorexie v Česku není pro slabé povahy, přesto budeme rádi, když si jej přečtete všichni - a také, když nám napíšete nám svůj názor :)

Dobrý den, Niky, děkuji, že jste si udělala čas na rozhovor s námi. Začnu trochu netradiční otázkou: Jak se dnes - právě dnes – cítíte ve své kůži, ve svém těle a na své váze, kterou teď máte?

Dobrý den, to já děkuji a velice si vážím Vaší nabídky na rozhovor. Díky Vám si teď plním dětský sen. Zrovna dnes je mi 19 a už od rána jsem plná pozitivní energie. Moje pocity z těla a váhy jsou dnes také skvělé a já nemám plnou hlavu černých myšlenek. Často se to ale bohužel dokáže ze vteřiny na vteřinu změnit. Ale pokud dnešní den shrnu, tak je to ten nejúžasnější den asi za poslední 2 měsíce, kdy se cítím opravdu dobře. 

Kdo někdy prošel anorexií, říká, že nikdy už nic nebude jako dřív. Co Vy – také dělíte svůj život na „život před anorexií“ a „po ní“?

Ano, s tímto musím bohužel souhlasit. Anorexie moje hodnoty a myšlení změnila natolik, že si přijdu jako úplně jiný člověk. Dokonce se ani neztotožňuji se 2 roky mého života, kdy mi přijde jako kdybych pozorovala jen nějaký svůj klon. Ať se jedná o jídlo, chování, zájmy a mnoho jiných oblastí, tak jsem někdo úplně jiný a upřímně ani nevím jestli bych chtěla, aby bylo zase vše stejné jako předtím. Na jednu stranu nesnáším, jak mě anorexie změnila, na druhou stranu mě v některých směrech změnila k lepšímu. Takže, ano dělím období na před a po anorexii, protože je každé úplně odlišné. 

V dětství bereme jídlo většinou tak nějak přirozeně „normálně“, víme, kdy máme dost, nepotřebujeme držet diety ani se přejídat. V určitém okamžiku však může přijít moment, kdy se z jídla stane problém. Umíte si ještě vybavit, co bylo tím zlomem u Vás, kdy jste si řekla „už to nejsem já, najednou „řeším“ jídlo“???

Já s tímto bohužel bojuji už od mala. Uvědomila jsem si to minulý rok na terapiích, kdy mi došlo, že jsem často nedokázala přestat jíst, i když mi bylo hrozně špatně. Byl to takový nutkavý pocit, že musím jíst pořád dál.  Toto se mi především dělo asi od 8 do 12 let. Že řeším jídlo jsem si uvědomila asi v 15 letech, kdy jsem si každé jídlo vyčítala. Proto jsem se to snažila sama před sebou skrývat a vyvracet si to. 

8 let je poměrně brzo, ale měla jste opravdu někdy nadváhu, kterou by třeba komentovalo okolí? Nebo jste prostě chtěla jen být hubená jako supermodelky? Co bylo tehdy „cílem“ Vaší diety?

Postavu řeším od malička. Už ve školce jsem si se všema holkama porovnávala břicho, ale myslela jsem si, že to dělá každý, takže mi to přišlo úplně normální. Celý život jsem nespokojená se svojí postavou a celkově se svým vzhledem – např. v 8 letech jsem si z poloviny oholila obočí, protože jsem ho neměla tak dokonalé jako ho měli všichni v časopisech a televizi. 

V 11-ti letech mi moje lékařka řekla, že mám nadváhu a že bych měla začít něco dělat. Hrozně jsem to obrečela a mamka mě uklidňovala, že budeme jezdit plavat, ale hlavně že z toho určitě vyrostu. (Když jsme přešly k jiné lékařce, tak ta mi to vyvrátila. Prý jsem vůbec žádnou nadváhu podle tabulek neměla.) Další fackou pro mě bylo, když jsem se ve 12-ti odvážila vzít dvoudílné plavky. Ten den u nás byly moje tehdejší nejlepší kamarádka a moje sestřenice. Skákaly jsme na trampolíně a začaly si ze mě dělat srandu a říkat mi, že jsem jako slon. Tak moc mě to ranilo, že si dodnes nedokážu vzít dvoudílné plavky. Už od mala jsem chtěla být hubená a mít ploché břicho a když jsem se tomu začala ve 14 věnovat, tak můj hlavní cíl byl mít váhu 48 kg, ale hlavně být hubená. 

Jídlo jsem začala řešit nejvíc také ve 14-ti letech, kdy jsem se stala ze dne na den vegetariánkou a začala jíst jen ,,zdravé” potraviny. Postupně jsem ale začala vyřazovat tuky i sacharidy a snížila je na minimum.

Můžete popsat, jak vypadal v nejhorších dobách Váš jídelníček? Co jste si třeba vařila, která jídla byla „zakázaná“ nebo kolik kalorií jste nejméně měla na den?

O tomto budu takhle mluvit úplně poprvé, protože za to, co jsem jedla a aktuálně jím, se stydím a nerada se o to dělím. Jaký byl můj jídelníček, ví částečně jen mamka a potom spolupacienti a lékaři, jinak to nikdo jiný neví.

S anorexií jsem začala boj na jaře 2017 a od té doby mám za sebou 3 hospitalizace. Před každou hospitalizací to pro mě bylo hodně těžké období a pokaždé jsem měla povolené a zakázané jiné potraviny. Většinou to bylo ovlivněné novými informacemi nebo tím, co jsem slyšela v nemocnici. Co se jídla týče, tak nejhorší to bylo asi minulý rok před mojí 3. hospitalizací. O letních prázdninách jsem byla zase hodně hubená a ani nevím, jak se to stalo, ale začala jsem se přejídat ořechovým máslem a samozřejmě jsem si to začala kompenzovat pohybem a omezováním jídla. Začala škola a mně bylo jasné, že bych takhle přibrala a ze dne na den jsem s tím přestala, ale k navýšení v normálním jídle jsem se nevrátila.

Můj nejhorší jídelníček vypadal takto: K snídani jsem si povolila 3 plátky vícezrnného chleba s malinkou vrstvou ricotty a trochou zeleniny. K obědu jsem mívala tak 35-45g červených fazolí se zeleninou. U večeře jsem se postupně dopracovala k tomu, že celozrnné pečivo jsem začala vyhazovat a jedla pouze 200 g kuřecí šunky. (Druhé balení jsem brala vždy tajně, aby si toho doma nevšimli). V nejhorších dnech, které sem raději psát nebudu, jsem někdy jedla i jen necelých 450 kcal a i to mi přišlo hodně a tak o kompenzaci pohybem nemusím ani mluvit. 

Anorexie klame v tom, že i když ji má dotyčná osoba již dlouho „v sobě“, okolí si stejně tak dlouho ničeho nevšimne. Kdy jste si Vy sama uvědomila, že máte problém – a kdy na to přišel někdo z rodiny?

Asi 3 měsíce před tím, než mi diagnostikovali mentální anorexii, jsem cítila, že je se mnou něco špatně, ale nevěděla jsem, co. Několikrát jsem si hledala články o závislosti na cvičení a všude psali, že může jít o mentální anorexii, ale to jsem si nepřipouštěla. Dokonce jsem kvůli cvičení hledala i psychologa, ale to mi přišlo, že bych ho akorát zatěžovala. Takže jsem tušila, že je se mnou něco špatně, ale anorexie mě vážně nenapadla. 2x jsem i omdlela. Když se mi to stalo podruhé, tak šla ráno na záchod a pak jsem se probrala úplně zpocená a visela jsem hlavou dolů. Nevěděla jsem co dělat a bála se zavolat mamku, tak jsem se nějakým způsobem vyškrábala, opláchla si obličej, něco málo jsem snědla a šla do školy. Mamce jsem to řekla až večer. Absolvovala jsem i několik vyšetření, kde nám jen řekli: “To se holkám v tomhle věku stává.“ Mamka mě i tak upozorňovala, ať se pořádně najím, ale já pokračovala svojí cestou. Jak mi byla stále zima, tak jsem si oblékala hodně teplé oblečení a tím jsem to také neúmyslně  maskovala.

Zároveň se o těchto poruchách moc nemluvilo a mamka o tom také nic nevěděla a myslela si, že anorektičky nejedí vůbec. Já něco málo jedla, takže mě to také svým způsobem krylo. Vše se zlomilo ve chvíli, kdy jsem byla pozvaná do ředitelny a vše jsme tam řešily a rozhovor končil vyhrožováním ředitelky, že si donese váhu a zváží si mě. Hned jsem volala mamce a omlouvala se jí a chtěla jsem to řešit. A od téhle chvíle se společně s pomocí mamky snažím s anorexií bojovat.

Při anorexii trpí nejenom tělo, ale hlavně duše. Dokážete říct, kdy a čím jste se trápila nejvíc? Třeba tím, že nikdy nezhubnete nebo si nedáte už nikdy dortík bez výčitek nebo to byly spíše věci mimo jídlo – deprese, pocity, že Vám nikdo nerozumí, že všichni ostatní jsou normální a jiní než Vy,…?

Často mě trápí pocit, že se z toho nikdy nedostanu, který se zároveň střídá s pocitem, že jsem tlustá. Zároveň mám opravdu veliký problém jíst v jiný čas, což je velmi omezující. Mám vytvořená svoje pravidla, která když „poruším”, tak zažívám neuvěřitelné stavy úzkostí a následné zarývání nehtů do dlaní a škrábání se.  Trápí mě i pocity méněcennosti, že jsem zbytečná a nemám tady už co dělat. Co mě ale také opravdu hodně trápí je to, co se mnou mamka musela a neustálé musí absolvovat. Kdybych neměla mamku, tak se bohužel musím přiznat, že nevím, jestli bychom dnes spolu tento rozhovor vůbec dělaly. Teď se mi úplně vybavily pocity na úplném začátku léčby, kdy jsem chodila spát k mamce, protože se mi hrozně špatně dýchalo a musela jsem spát skoro v sedě a hrozně jsem se bála, že se už nevzbudím. Spát vedle mamky pro mě byla taková ta poslední naděje, že kdybych přestala dýchat, tak může případně rychle zavolat sanitku a třeba mě i zachránit. Mamka je pro mě opravdu vším. Nejen mamkou, ale hlavně nejlepší kamarádkou. Nejlepší kamarádkou je pro mě bohužel i anorexie. Byla tady se mnou, i když všichni ostatní odešli a to je asi ten nejhorší pocit, že svým způsobem milujete něco, co vás zabijí.

Prozradíte, jak probíhala a probíhá Vaše léčba a jak to chodí při hospitalizaci?

Nejprve jsme s mamkou léčbu zkoušely doma, ale to se nepovedlo – tím pádem už mám za sebou 3 hospitalizace. První dvě probíhaly na Dětské psychiatrické klinice v Motole, kde jsem i slavila svoje 16. a 17. narozeniny. Ta třetí probíhala od listopadu 2019 do 28.2.2020 na specializovaném oddělení pro poruchy příjmu potravy ve VFN v Praze. Nedávno jsem si i počítala, kolik dní jsem v nemocnicích strávila. Před každou hospitalizací na psychiatrii jsem byla vždy nějakou dobu na dětském oddělení v Pardubicích a tam mi vyšlo něco okolo 25 dní. Když sečtu všechny 3 pobyty na psychiatrii, tak jsem tam dohromady strávila 236 dní. 

Po druhé hospitalizaci jsem se rozhodla kontaktovat centrum Anabell, kde mi nejvíce asi pomohla peer konzultantka (= člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, pozn.), díky které jsem konečně vyzkoušela nejedno jídlo, kterého jsem se bála.

Od října jsem tam nebyla, ale chtěla bych se k tomu určitě vrátit. Samozřejmostí jsou určitě pravidelné návštěvy psychiatra, užívání antidepresiv a pravidelná psychoterapie. Zároveň s mamkou zkoušíme i alternativní cesty jako léčitelé, bylinky, masáže, kineziologii a chtěla bych vyzkoušet i akupunkturu.

Když jsem viděla na jistých zdravotnických stránkách doporučený jídelníček „pro léčbu anorexie“, nestačila jsem se divit: rohlíky k snídani, k obědu i k večeři, mezitím sladké jogurty, buchty, pomazánkové máslo,... Musela jste nějakou podobnou „výkrmnou dietu“ absolvovat?

To Vám mohu na 100% potvrdit, že to tak bohužel doopravdy je. Celé pomazánkové máslo k večeři, přeslazené dezerty, samé bílé rohlíky a máslo, opravdu obrovské porce jsou bohužel realitou. Skoro pořád je Vám špatně fyzicky, ale hlavně psychicky, jídlo si kvůli časovým limitům nemůžete ani užít a naučit se ho mít ráda. A jako bonus máte potom tak roztažený žaludek, že necítíte po jídle příjemný pocit sytosti ani potěšení z jídla. Doteď si pamatuji, jak jsem snědla velikou bagetu a trdelník (při 1. hospitalizaci jsem chtěla jsem brzo domů, tak jsem se na vycházkách přejídala) a stále mi kručelo v břiše. Na porce si sice po nějaké době už zvyknete, ale rozhodně se po tom nikdy necítíte dobře, hlavně psychicky. 

To tedy naprosto nechápu. A ostatním to přišlo normální? Jak to zvládaly ostatní dívky? Copak pouhé vykrmování může někoho vyléčit? Kde je nějaká sebeláska a zdravý vztah k jídlu, který se člověk s duševním onemocněním musí především naučit?

Také to nechápu a souhlasím s Vámi. Jasně, musíme přibrat, ale tohle je naprostý extrém. Dokonce jsem tam ani po tomto množství jídla nepřibrala a tak jsem při 2. hospitalizaci měla jako přídavky k svačině 100 g šunky nebo 150 g ovocný jogurt s minimálně 7% tuku. Teď při poslední hospitalizaci mi to zase nestačilo, takže jsem musela mít vždy k svačině ještě navíc Fresubin (výživný drink, poznámka). A to jsem ani nezmínila to, jak je člověk každé ráno úplně zpocený a o problémech s trávením, které jsme měly snad všechny ani nebudu radši mluvit. V Motole to většinou vycházelo tak kolem 7 kusů pečiva denně a to formou bílých rohlíků a na Karláku cca podobně. Jediná výhoda v Motole byla to, že oběd i večeři jsme měli možnost volit ze dvou jídel, přičemž třeba obědy byly až na ty obří porce i vcelku dobré (např. Robi maso po sečuánsku, kuskus s tofu).

Mám ta jídla všechna napsaná v denících a jednou za čas na to jen z nostalgie kouknu a nechápu to. Já osobně jsem potom docela dlouho a stále někdy mám docela problém s rychlým jedením až hltáním, protože mám stále pocit, že mi vyprší „časový limit“. Při dalších hospitalizacích jsem se snažila si to vždy rozvrhnout tak, abych si alespoň část jídla vychutnala a vnímala ho alespoň trochu jako normální člověk. 

No, každopádně takhle určitě zdravá a vyvážená strava vypadat nemá a podle mě nemocnému nemůže pomoci ani psychicky. Jak si tedy sama teď – mimo nemocnici – hledáte rovnováhu mezi „tláskáním prázdných kalorií“ a posedlostí zdravou stravou?

Já sama bych se chtěla naučit stravovat pravidlem 80/20 (80% zdravá strava, 20% případné hříšky a mlsání – poznámka). Přijde mi to jako jedna z nejudržitelnějších forem, kdy si můžete dopřát i ne tak výživné jídlo a potraviny. Můžete tím právě zabránit záchvatům přejídání, kdy si stále něco zakazujete, myslíte na to a potom to nevydržíte a přejíte se.

Dokážete upřímně zhodnotit, v jaké fázi nemoci se teď nacházíte? Udržujete si váhu, snažíte se přibrat, jíte, na co máte chuť nebo máte stále strach z jídla, vážíte si každé sousto, vyčítáte si každý čtvereček čokolády?

Momentálně se nacházím zase na začátku, kdy je moje váha opravdu nízká, ale já si tak nepřipadám.

Poté co jsem se vrátila z nemocnice, byl během 10 dní se vyhlášen nouzový stav a já to moc nezvládla. Doplnění známek ve škole, přerušení psychoterapií, omezení pohybu mimo domov, smrt dědečka.. vše to na mě dolehlo a neustálý stres zapříčinil, že jsem se začala přejídat a hledat útěchu v ořechových máslech. Ale posledních 14 se vše začíná zase lepšit. Strach z jídla stále mám, ale pokaždé v jiné míře - všechno je o tom, zda mi to anorexie dovolí či ne. 

Anorexie a ořechová másla – jak to jde dohromady? I když jsou zdravá, přece jenom obsahují obrovské množství kalorií, což není pro anorektičku žádoucí. Předpokládám, že je využíváte ve snaze zakomponovat do jídelníčku něco zdravého a vydatného? Pomáhají Vám strach z jídla překonávat?

Hodně dlouho jsem se jich bála, ale když mi nutriční terapeutka dala za úkol je zkusit, tak jsem se nakonec odhodlala a zamilovala si je. Bohužel z úplného strachu z tuku a kalorií z nich, to přerostlo v něco silnějšího než jen lásku. Miluji je, to ano, ale je to jedna jediná potravina, kterou se přejídám opravdu ve velkém. Ani nevím, proč zrovna ořechová másla, ale jedině s nimi se mi daří uvolnit a nad ničím chvíli nepřemýšlet. V nejhorších stavech přejedení jsem byla schopná snít i okolo 600g másla, kdy pocit uvolnění hned vystřídaly výčitky a bolest břicha. Ale poslední dobou se mi daří korigovat množství. Mám hroznou radost, že je to už spíše ojediněle a ani ne v takovém množství, takže mohu upřímně říct, že se to i v tomhle směru daří.

Počkejte, Vy jste snědla opravdu 600 g másla? Jako že více než půl kila na posezení?

Bohužel ano. Začalo to u 150 g a v těch nejhorších chvílích minulý rok o letních prázdninách to bylo i těch 600 g. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak ono se to upřímně dá srovnat s některými porcemi oběda či večere na DPK v Motole. Kromě másel se ničím jiným nepřejídám. Z úplného strachu z nich se to přehouplo už naštěstí jen do občasného malého přejedení. Jsem moc ráda, že už to není v takové míře, protože i když mi bylo špatně, tak nešlo přestat.

Moc mě zajímá, jak jste vlastně naše másla objevila? Které máte nejraději a na co je všechno používáte?

Vaše másla jsem viděla skoro každý den na instagramu a jednoho dne jsem si řekla, že si zkusím jedno objednat. Zvolila jsem kombinaci oříšků z mé Top 5 a to Kešu a pistácie – no byla jsem v úplném nebi a v tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než s Vámi spolupracovat :D Když jsem zjistila, že je prodávají i ve zdravé výživě v Pardubicích, byla jsem radostí bez sebe. Nejraději mám asi skoro všechny Vaše kombinace: Někdo to rád slané, Kešu a káva, Kešu a pistácie, Mandle a perník, ale i 100% čisté arašídy, kešu či pistácie. Je těžké se rozhodnout, protože všechna Vaše másla jsou vynikající! Já je mám upřímně nejraději na lžičku, ale někdy si je mažu i na pečivo. Časem bych se chtěla dopracovat k tomu, že je budu více zařazovat i do různých receptů a jídel.

Rozloučíme se pozitivně, protože léto je za dveřmi :-) Na co se letos o prázdninách nejvíce těšíte a co je Vaším cílem, pokud jde o zdraví, váhu a postavu?

Můj cíl je určitě něco přibrat a zapracovat na svém sebevědomí, ale přeci jen se o tom lépe mluví, než se to dělá. Ale věřím, že to nějak půjde. Dále mě čeká v srpnu kvůli mé poslední hospitalizaci zkouška z angličtiny ještě za 1. pololetí. Potom už to bude hodně záležet na tom, kam se s mamkou a mojí mladší sestrou rozhodneme jet na výlet. V plánu mám také určitě pravidelné návštěvy Prahy, kterou miluji. A v neposlední řadě se pomalu a jistě budu připravovat na maturitu, která se mi kvůli změně oboru a školy o rok posunula.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně sil a úspěchů :-)!!!

Já Vám také moc děkuji. Děkuji, že jsem si mohla splnit sen a zároveň se podělit alespoň o malou část mého příběhu a odtajnit některé věci, které jsem zatím nikomu kromě blízkých neřekla.

Jestli mohu, tak bych tu také ráda takhle veřejně chtěla hrozně moc poděkovat mé mamce. Hrozně moc ji obdivuji za její trpělivost a celkovou podporu a energii, kterou mi každý den opakovaně dává i ve chvílích, kdy je sama úplně vyčerpaná. Díky ní jsem to i v těch nejtěžších chvílích úplně nevzdala. Mami, za všechno moc děkuji! 

Instagram Nikoly najdete zde: https://www.instagram.com/kucerova__n/

Líbil se Vám rozhovor? Rádi si popovídáme i s Vámi!  Napište nám na nutspread@centrum.cz a určitě se domluvíme.