Klárka a Andy - když je jídlo utrpením...

Milí zákazníci,

jedna z věcí, která nám dělá opravdu radost, je číst a sdílet Vaše příběhy a snažit se Vám pomáhat našimi zdravými výrobky. Poté, co jsme se podívali, jak se daří Annie, Niky a Adéle (článek ZDE), jsme s odstupem času vyzpovídali také Klárku a Andrejku.

S čím bojují tyto dvě mladé slečny? 

Klárka se dlouhodobě trápí s Crohnovou nemocí (rozhovor ZDE), zatímco Andy již 4 roky trpí anorexií, kterou jí nyní zkomplikovala ještě zjištěná intolerance na laktózu a histamin. 2 zdánlivě nesouvisející nemoci mají jeden hlavní velký společný znak - jídlo při něm není potěšením, ale stává se obavou a utrpením. Stejně jako ostatní holky, také je ovšem drží nad vodou naše másla a také jim jsme položili 4 stejné otázky.

1. Jak se cítíte ve srovnání se situací před půl rokem - lépe, hůře, stejně?

Klárka:

V první řadě děkuji za oslovení a vaši starost o zdraví zákazníků. Nutspread je podnik, kterého si neuvěřitelně vážím:)

Loňský rok jsem měla skvělý. Hodně prostoru pro pohyb, lockdown mi zajistil i hodně času sama pro sebe a klidu bez práce. Naprosto upřímně musím odpovědět, že mi bylo mnohem mnohem lépe. Autoimunitní onemocnění jsou hodně nevyzpytatelná. Myslela jsem, že vše zvládám na jedničku. Od konce loňského roku se vše vrátilo. Jsou to takové ataky. Probouzení s velkou bolestí v břiše - jako by vás řezaly nože. Únava, kdy nechcete ležet ale ani stát. Cítím se často hodně pomateně, jsem nepozorná, vše mi padá a špatně se soustředím. Bývám dost slabá, mívám migrény, chci být jen sama. Komunikace s lidmi mě hodně vyčerpává. Poprvé o tomhle všem otevřeně mluvím. Pracuju v hotelu, kde nás zbylo minimum a práce máme za tři. Jsem moc ráda, že tam pozornost a své tělo udržím. S čistým svědomím říkám, že se cítím hrozně. Psychicky jsem však nikdy nebyla asi silnější. Hodně mě to učí poprat se se vším a držet si pozitivní pohled na cokoliv, kdykoliv.

Andy:

Když srovnám tehdejší dobu a dobu před půl rokem, tak musím říct, že se cítím o 90% lépe, jelikož se stala taková věc, kdy jsem díky zjištění intolerance na laktózu a histamin přestala jíst to, co jsem mohla, nevěděla si rady, kde začít, jak, všechno se to vracelo a já měla větší vydej než příjem a tím pádem přišlo opět hubnutí.2. Co Vám ve Vaší léčbě nejvíce pomohlo nebo pomáhá?

Klárka:

Určitě pohyb a co nejvíce klidu. Čas pro sebe. Tohle vše mi teď neuvěřitelně chybí. Trávím spoustu času v hotelu. Málo personálu, hlavní sezóna. Vím přesně, co mi schází a co by pomohlo. Jóga a dlouhé procházky. Čas se v klidu najíst 3x denně a jídlo si v klidu připravit. Zdá se to jako maličkosti ale mně by to neuvěřitelně pomohlo. Teď to situace trošku znemožňuje, ale pevně věřím, že bude lépe.

Andy: 

Tak na prvním místě to byla vždycky má nejmilovanější rodina, hlavně maminka a babička, které mě k léčbě dovedly, vidět jejich pláč, utrpení, strach, házely vinu na sebe, to už byl ten prvotní signál toho si říct DOST, JDU DO SEBE!!!

3. Jak byste popsala svůj současný styl nebo systém stravování?

Klárka:

Zmatečné, nepromyšlené, bezhlavé. Stále vybírám většinou kvalitní suroviny. Stále jsem veganka. Bohužel však dělám vše hrozně v kvapu a vůbec u toho neuvažuji. Jím obrovské porce s velkými časovými mezerami místo, abych si raději jídlo rozdělila a jedla častěji. Dělám hrozné kombinace všeho, co zrovna vidím, protože na přípravu často nemám tolik prostoru -  sladké, slané, někdy to přeženu se solí, někdy s kořením. Porušuju často bezlepkovou dietu, která mi pomáhala moc. Piju hodně kávy... Opravdu hodně silné kávy. Vodu nepiju naopak vůbec. Necítím žízeň, nepoznám vnitřně normální porce. Připravím si oběd na dva dny, sním to najednou. Je to bláznivé. Není divu, že se tělo trápí v bolestech. Je fajn, že jsem přibrala, byla jsem hodně hubená. Méně pohybu a neobvyklé porce zařídily své. Tohle ale určitě není správná cesta. Berte to spíš jako příklad toho, jak přesně se to dělat nemá. Vše chce vždy klid a balanc.

Andy:

Tak teď je to hodně komplikované kvůli pozitivním testům na intoleranci laktózy a histaminu. Toto je něco, co si člověk musí hlídat do konce svého života, zkoušet jednotlivé potraviny, které by Vám nevadily. Někdy si říkám, že jsem takový pokusný králík a zkouším na sobě, co dokážu snést, co mi nevadí nebo ba naopak, co je pro mě tím největším zlem. Co se tyče stravování jako takového, tak jedu stále dokola svou milovanou zdravou stravu - hlavně mám každodenní závislost na Vašich máslíčkách, které jsou vždy za týden prázdné :D

Už jsem si na tento styl zvykla a je to pro mé tělo to nejlepší, co mohu dělat! 

4. Jaké máte plány pro nejbližší 3 měsíce - v jakékoliv oblasti :)?

Klárka:

Měla jsem zajištěné místo na Yoga teacher training v Ubudu na Bali. Plánovala jsem si udělat certifikát na instruktora a poté nějaký čas dobrovolničit v Seraya na pobřeží Bali pro dětský klub Helpbysarah. Bohužel pandemie je neúnavná. Bali se namísto plánovaného otevření naprosto uzavřelo, dokonce ani děti do klubu nesmí a pohyb po ostrově je i pro místní dost omezený. Možná i tohle přispělo k tomu, že tělo podlehlo stresu a přestalo zase poslouchat. Můj plán je nyní naučit se poslouchat své tělo. Zjistit co mu schází, najít rovnováhu a životní styl, který mi bude energii přinášet a ne ubírat. Poté můžu teprve pomáhat a šířit energii dál. Pomáhat lidem a zvířatům jak bych chtěla. Vám děkuji za mou objednávku pořádné zásoby máslíček. Život s Crohnovou chorobou není snadný. Spolu to ale určitě zvládneme a i přijdou i lepší dny bez trápení a bolestí. Čtenářům přeji jen zdraví a to nejlepší - a ať Nutspread podpoří i jejich zdraví :)

Andy:

Tak nad touto otázkou jsem se musela trochu více zamyslet, protože já upřímně sama nevím, co nás teď čeká. Říkám nás, protože mé milované babičce zjistili zhoubný nádor ve slezině, teď musí jezdit skoro denně (1,5h) na chemoterapie, špatně se jí dýchá a doktoři řekli, že by neměla žít sama a někdo by měl byt vždy poblíž ní, aby se ji nedej bože přitížilo.

I když je mi 19 let, nemám stále ukončenou střední školu, jelikož jsem 2x přestupovala kvůli nesnesitelnému kolektivu, který mě naprosto ničil. Teď, když do toho přišlo toto, sama nevím, zda dokážu studium dokončit denním chozením do školy. Spíše jsem přemýšlela nad tím, že bych si to dodělala dálkově. Teď je pro mě na nejdůležitější má babička.

Poznámka od Andy:

Ještě jednou bych Vám chtěla moc poděkovat za možnost s Vámi udělat rozhovor na toto téma. Je to hodně těžký boj, anorexie je něco, co dokáže člověku obrátit život naruby a zničit všechny okolo sebe, včetně sebe. Tímto bych všem holkám vzkázat, ať se zamyslí nad tím, že žijí pouze jednou, jeden skvělý život mohou mít a stačí proto jen jedno: ŘÍCT ANOREXII NE!!!!

Líbil se Vám článek? Chcete nám napsat svůj příběh? Potřebujete poradit s výživou? Kontaktujte nás!