Nejhorší věta pro anorektičku? "Moc ti sluší, jak jsi přibrala!"

Zatímco širokou veřejnost a svět trápí jeden velký „postcovidový syndrom“, ten instagramový a dívčí sužuje problém, který je možná méně patrný, ale o nic méně zákeřný. Jak ho nazvat? Postanorektický syndrom.

Už v mnoha předchozích rozhovorech jsme naznačili, že anorexie, stejně jako mnoho jiných poruch příjmu potravy (dále PPP) většinou rozdělí život člověka na období „předtím“ a „potom“. Nejinak je tomu u Nikoly Kučerové, které se nyní daří mnohem lépe než v době našeho prvního rozhovoru, přesto v ní ale někde v hlavě stále přetrvávají i dozvuky mentální anorexie. Jelikož do hlavy nikomu nevidíte, rozhodli jsme se na problém zaměřit více a Niky na toto téma otevřeně vyzpovídat - a uznejte sami, je to opravdu hodně zajímavá zpověď... 

Dobrý den, Niky, děkujeme, že jste si opět udělala čas na rozhovor s námi. Čtenáři našeho webu se již mohli dozvědět o Vašem boji s mentální anorexií, stejně tak o tom, že nyní jste snad z nejhoršího venku. Dokážete tedy otevřeně říct, v jaké fázi léčby jste, jak daleko jste od „úplného vyléčení?

Dobrý den, já Vám opět moc děkuji, že mohu být součástí rozhovoru. Je to pro mě taková součást terapie, kdy se nad mnoha věcmi zamyslím, vybavím si  některé věci, na které jsem si dřív nevzpomněla. Často se k těmto rozhovorům i vracím a díky nim lépe vidím to, zda jsem se někam posunula nebo si jen připomenu nějaké momenty. 

Sice nevím, zda je možné se úplně uzdravit, protože si myslím, že člověk s poruchou příjmu potravy bude do určité míry stále mít ten hlásek v hlavě, jen se bude lišit to, zda se jim nechá nebo nenechá ovlivnit. Jak jsem psala minule, tak se mi daří mnohem lépe než před rokem, ale v posledních dvou týdnech jsou bohužel výčitky z jídla a postavy častější. Naštěstí mě už neovládají tak moc jako dřív, ale jsou teď opravdu časté. Takže bych to přirovnala k takové stagnující fázi, kdy bych řekla že z 80 % je to lepší, nicméně stále tam jsou i ty špatné dny. Na tom ale pracuji se svojí psycholožkou. Hodně mi i pomáhá otevřeně mluvit o svých pocitech a myšlenkách nahlas zejména s mamkou alespoň po telefonu nebo když za mnou přijede, tak i osobně.  Když mamka přijede, tak to často spojíme i s výzvou, že zkusím něco, z čeho mám strach nebo jsem si to zakázala. Ilustrační foto - dortík od Electra Bakery :)

„Anorektička = vychrtlá holka, která nejí“ – taková je představa běžné populace o této nemoci. Mentální anorexie je ale především psychická nemoc, která značí narušený vztah k jídlu, často i přes relativně „normální váhu“.  Jak se dá vůbec zjistit, zda člověk jenom „nejí“, protože „nemá chuť“ a kdy už jde o anorexii? Kdy jste si Vy sama uvědomila, že máte problém?

Ano, tohle považuji za jeden z největších mýtů o anorexii. Pokaždé když jsem se vrátila z nemocnice s určitou váhou, tak si všichni mysleli, že jsem už vyléčená. Ačkoliv jsem měla už zdravou váhu, tak moje psychika na tom byla mnohem hůř. Nedokázala jsem se s těmi kily smířit a vrátila se do starých kolejí. 

Ze své zkušenosti bych asi řekla, že se to dá poznat tak, že se vyhýbá společným jídlům nebo nejčastěji říká, že už jedla. V návaznosti na to je i častá rapidní změna jídelníčku a restrikce. Já sama jsem si začala říkat, že se se mnou něco děje ve chvíli, kdy jsem odmítala jíst většinu věcí, vařila jsem si jen sama, vše jsme si počítala a za jídlem viděla pouze čísla, neustále jsem si prohlížela jídelní lístky restaurací s představou toho, jak by to asi chutnalo. Samozřejmě následovalo i cvičení po každém jídle, kdy jsem nemohla unést výčitky z jídla a snažila se vše vycvičit. To byl právě ten moment, kdy jsem si zadala do vyhledávače závislost na cvičení a výsledkem byla anorexie. Podívala jsem se na pár stránek psychologů, ale vše jsem zavrhla, protože jsem byla přeci úplně v pohodě a ,,zdravá”. 

„Slečno, máte anorexii.“ Vyslechla jste si někdy tuto konkrétní diagnózu v ordinaci lékaře? A byla to v té době pravda nebo ne? Umí podle Vás naši lékaři PPP rozpoznat, umí pacientkám rozumět a léčit je (jinak než výkrmem a hospitalizací)?

Ano, slyšela, ale až ve chvíli, když jsem ji měla diagnostikovanou - náznaky jsem měla už několik měsíců před tím. Když jsem poprvé omdlela, tak jsme to nechtěly s mamkou podcenit a šly jsme na kontrolu k pediatričce, která mě poslala radši na kardiologii. Tam mi pan doktor řekl, že se to dívkám v 15-ti letech běžně stává. Během dvou týdnů jsem zase zhubla a přišla jsem o menstruaci. Po vyšetření u gynekoložky mi bylo bohužel řečeno to samé, že se to dívkám v tomto věku stává. V tu chvíli jsem byla už opravdu hubená, ale teď mi přijde, že to všichni přehlíželi a na nikdo se mě nikdy nezeptal, zda je nějaký problém. Až ve chvíli, kdy jsem už přijala tuto diagnózu a byla jsem poslaná na odběry krve a preventivní ultrazvuk břicha, se teprve zeptali, zda nemám nějaký problém s jídlem.

U lékařů bych asi řekla, že hodně záleží na jeho osobnosti, zkušenostech a znalostech o této nemoci, ale především je to o tom jak moc si vzájemně s daným lékařem sednete. Často je mi i smutno z toho, jak u nás funguje léčba v nemocnici. Vraťme se k příznakům mentální anorexie nebo obecně poruch příjmu potravy. Jaké jsou ještě znaky toho, že nemocný sice jí, ale z choroby není stále venku? Jaké chování je podle Vás pro PPP typické?

Nejtypičtější je asi vyhýbání se společnému jídlu s výmluvami, že daný člověk už jedl. Dále bych určitě zmínila odbíhání na toaletu ihned po jídle (nejen z důvodu zvracení, ale já osobně jsem tam chodila cvičit). Ve většině případů dochází k vytvoření denních rituálů, které potom řídí celý den. Co se týče jídla, tak sice může jíst víc, ale třeba jen určité potraviny nebo si to potom kompenzovat intenzivním cvičením. Já jsem to měla tak, že když jsem jedla víc, tak jsem se cítila ve svém těle tak špatně, že jsem se uzavřela a chodila ven jen v nejakutnějších případech. (To je asi to nejhorší, co jsem mohla udělat, protože výčitky a hlasy anorexie byly mnohem silnější).

Z Instagramu má člověk pocit, že nějakou poruchou příjmu potravy trpí každá druhá slečna. Je to podle Vás opravdu tak? Máte v okolí hodně kamarádek nebo známých, které se s tímto potýkají? Dokážete poznat anorexii i u cizího člověka?

Na tuhle otázku nemohu úplně odpovědět, protože z dětství žádné kamarády už nemám a v mém okolí, až na pár výjimek jsou jen lidé z nemocnice, kteří bojovali také s poruchou přijmu potravy. Co se týče instagramu, tam je to taky s otazníkem. Přeci jen každý člověk dává na instagram jen to, co chce a často jsou za tím i úpravy daných fotek.  Proto já osobně to jen na základě fotek z instagramu nesoudím. Je pravda, že už se mi několikrát stalo, že po očním kontaktu s jinou slečnou jsem měla pocit, že i ona má tento problém a následně se mi to skrze někoho jiného potvrdilo. V nemocni jsme se o tom také bavili a  došli jsme k tomu, že člověk to asi nějakým způsobem asi intuitivně vycítí z toho pohledu. Ale těžko říct, jak to vlastně funguje. 

Jak velkým spouštěčem PPP je právě Instagram a obecně sociální sítě? Máte pocit, že problém zhoršují a vystavují mladé slečny nadměrné tlaku – nebo je naopak dobře, že problém zviditelňují a medializují?

Jak u koho. Přirovnala bych to k tomu, jako když se tvrdí, že za anorexii můžou modelky. Hodně záleží na osobnosti každého člověka. Někdo instagram vůbec neřeší, někdo si povzdechne nad svoji postavou, ale nějak moc to neřeší, další může začít hubnout, ale nespadne do PPP a třeba až u toho dalšího kvůli tomu může spadnout do PPP. Každopádně bych asi řekla, že v posledních letech je ten tlak o něco větší. Na druhou stranu už je spousta projektů a účtů, které se tomuto problému věnují a snaží se těm, co bojují s PPP nebo i jen nízkým sebevědomím či přijmutím svého těla pomoci.

Dá se podle Vás tedy PPP úplně zbavit? Co byste poradila všem slečnám, které trpí jako Vy, co Vám zabírá v léčbě, pomáhá překonat strach z jídla nebo určitých potravin?

Myslím, že se PPP do určité míry dá zbavit, ale ty hlásky se budou v některých chvílích vracet, jen ne v takové síle. Zároveň by to člověk neměl podceňovat, protože může přijít nějaká nečekaná stresující událost a to podhoubí pro PPP tam už je. 

Za sebe bych asi poradila docházet na psychoterapii, kde člověk může mluvit o všech svých pocitech a problémech, na které slyší názor někoho jiného a navíc i z odborného hlediska. Za sebe bych moc doporučila kontaktovat i centrum Anabell, se kterým jsem já osobně byla moc spokojená. U strachu z jídla mi pomáhá zkoušet potraviny postupně s nějakým blízkým člověkem, kterému můžete všechny své obavy sdílet, případně se věnovat jiným tématům a tím se pokusit odvrátit pozornost od strachu a výčitek. Ale určitě bych na sebe nekladla velké požadavky. Zkoušela bych to po malých krůčcích a v případě neúspěchu to nevzdávala, ale naopak i to brala jako krok, který mě někam posune a příště to zkusila znovu. (Bohužel i mně samotné se někdy stane, že člověk to v tu chvíli chce vzdát úplně. Tomuto pocitu se člověk ale musí postavit a prostě to zkoušet znovu, i přes strach z nového jídla nebo dalšího neúspěchu.  

Jak mohou lidé někomu s PPP pomoci nebo naopak ublížit? Asi souhlasíte s tím, že pro slečnu se strachem z jídla a nenávistí k vlastnímu tělu není nic horšího, než slyšet: "Tobě to sluší, jak jsi přibrala!" :D Které hlášky jsou z tohoto pohledu podle Vás nejhorší - a není někdy lepší mlčet než za každou cenu radit?

S tím naprosto souhlasím - už mockrát se mi stalo, že mi právě toto někdo řekl a i když vím, že to nemyslel špatně, v hlavě mi z toho zůstalo právě jenom to slovo "přibrala". Ještě horší je slovo ZTLOUSTLA, což už jsem si tedy bohužel vyslechla i od výživového poradce. Mně třeba nejvíc pomohlo, když se ke mně lidé chovali úplně normálně a přirozeně - když mě přijali takovou, jaká jsem, nabídli mi pomoc, vyslechnutí, podporu. Ublížit mohou naopak narážky na jídlo a postavu, posmívání se, urážení ale i naprosté obrácení se k člověku zády nebo zase přehnaná kontrola jídla. V případě komplimentů jsme s mamkou došly k jednoduché větě "Sluší ti to" - ale bez zbytečných komentářů navíc :)Nemohu se samozřejmě nezeptat na Vámi i námi milovaná oříšková másla :) Jak moc ovlivňují život někoho s PPP? Zachraňují Vás nebo naopak vyvolávají obavu z nadměrného příjmu tuků a kalorií?

Od chvíle, kdy jsem o nich slyšela, mě velmi lákaly. Trvalo to ale skoro 2 roky, než jsem se odhodlala je ochutnat. Měla jsem velký z nich velký strach - jediné co jsem viděla a slyšela v hlavě, bylo hodně kalorií a plno tuku a to bylo pro mě zakázané. Tohle si myslím, že je problém u většiny lidí s PPP. Aktuálně mě zachraňují v mých horších dnech - vždy mi zlepší náladu nebo se mi s nimi podaří nutričně obohatit jídlo. Ale jako u každého jídla i u másel se někdy stane, že se objeví výčitky, ale kdo by máslům odolal. V případě výčitek se buď svěřím mamce či se vypíšu do deníku. Každopádně zejména Vaše čistá másla jsou něco, co si už nedokážu odepřít a mám je v některém jídle každý den. Jídlo je jedna věc, psychická pohoda věc druhá. Při anorexii trpí hlavně psychika, sebevědomí a vztahy. Dokážete říct, jestli Vám PPP nějak poškodila psychiku – cítíte se např. méněcenná, uzavřenější, horší než ostatní? Je nějaká cesta, jak z tohoto ven?

Tím, že jsem přišla o kamarády, jsem se úplně uzavřela. Nějakou dobu jsem byla tak uzavřená, že jsem neměla moc chuť mluvit ani doma a byla jsem doslova celý den jen se svými myšlenkami a temnými hlasy. Už od dětství jsem na sebe kladla velké nároky a vždy mi přišlo, že zdánlivě i to, v čem se mi daří nebo mi jde, tak je úplně naopak a už vůbec si nezasloužím pochvalu. Právě tento pocit se s anorexií ještě prohloubil a já začala pochybovat sama o sobě a smyslu toho, proč tady vlastně jsem, k čemu tu vlastně jsem a že stejně nebudu nikdy dobrá, tak jak bych chtěla. Méněcenná si někdy ještě připadám, ale s tímto pocitem a uzavřeností mi nejvíce pomáhá mamka, psycholožka a nová práce.

Někdy se bojím vyslovit moje obavy nahlas, ale vždy se mi uleví a snažím se učit přijmout opak, že se mi třeba v něčem daří. Cest ven je určitě mnoho, jen si každý musí najít tu, která mu sedne. Pro někoho je to nějaký koníček, škola, práce nebo něco v čem se najde. Ruku v ruce to jde, ale i s prací na sebevědomí. Nedávno mi právě moje psychiatrička řekla, že u mě je důležitější práce na sebevědomí v rámci psychoterapie, než hospitalizace. Takže bych se určitě snažila pracovat na sebevědomí prostřednictvím terapií, koučingu, knih, workshopů nebo zkrátka pomocí něčeho, co danému člověku pomůže. Třeba mě dost pomáhá i sebevyjádření se v tetování nebo nošení barevného oblečení, které mi dokáže během chvíle alespoň zlepšit náladu, takže za mě psychologie barev rozhodně funguje. Závěrem: Je ještě něco, co byste chtěla vzkázat našim čtenářům a zákazníkům, resp. hlavně zákaznicím???

Na závěr bych chtěla vzkázat, aby i když se jim v danou chvíli nedaří, tak aby to hlavně nevzdávali a zkoušeli to znovu. I já někdy narazím, ale zkouším to dál a třeba jinou cestou. Zároveň bych chtěla vzkázat, aby na to hlavně nezůstávali sami. Jelikož jsem přišla o kamarády, tak pro mě to byla a je mamka, kdo tu pro mě je, ale často se stane, že pochopení ze strany rodiny/rodičů někdy také nepřijde, proto bych v tomto případě opravdu zkusila kontaktovat psychologa, centrum Anabell nebo mi třeba pomohlo i napsat někomu se stejným problémem. Člověk pak má pocit, že není takový blázen a ten druhý chápe jeho pocity i bez zdlouhavého popisovaní a připodobňování k určitým situacím. 

Moc Vám děkuji ještě jednou za možnost tohoto rozhovoru. Tentokrát některé pocity a obavy hodně prožívám, takže mi to velmi pomohlo se nad tím více zamyslet a zase si některé věci více ujasnit. 

Děkuji za rozhovor a přeji hodně sil a zdraví :)

Líbil se Vám článek? Chcete s námi spolupracovat? Napište nám na nutspread@nutspread.cz - rádi o Vás uslyšíme!

Nevíte, jak si poradit s výživou? Podívejte se na naši poradnu - společně to zvládneme :)