Annie Deckerová: Z hospitalizace mám dodnes husí kůži!

"Léčba" anorexie po česku? Výkrmna bílými rohlíky! Rozhovor na toto téma jsme tu měli už dvakrát - a bohužel zážitky další slečny, Annie Deckerové, to jenom potvrzují. Jak je možné, že takový systém u nás existuje a proč s tím někdo něco nedělá??! Vždyť mentální anorexie je především nemoc duše - a to taková, že Vás stáhne až úplně na dno. Z jídla udělá strašáka a z vlastního těla nepřítele a žene Vás klidně až na hranici vyčerpání. Z příběhu Annie Vám navzdory horkému létu bude běhat mráz po zádech - jestli ovšem aspoň naše neustálá publicita na toto téma něco změní, to je otázka...

Dobrý den, Annie, děkuji, že jste si udělala čas na rozhovor s námi. Začnu trochu netradiční otázkou: Jak se dnes - právě dnes – cítíte ve své kůži, ve svém těle a na své váze, kterou teď máte?

Dobrý den, ve zkratce to pořád není dobré. Ve své kůži se necítím už tak rok a půl, ani jeden den.

Poslední dva roky pro Vás byly psychicky i fyzicky velmi náročné. Jak se to vlastně stalo, že se ze zdravé a spokojené slečny stala dívka, která bojuje s poruchy příjmu potravy? Co byl ten zásadní zlom?

Těch zlomových okolností se sešlo až moc a to téměř v jednu chvíli. Nyní je mi 27 let. Už od dětství jsem získala určité komplexy ohledně jídla ve svém nejbližším okolí, poznámky typu "už si nepřidávej, roste ti zadek, nebuď lenoch, nepovaluj se doma, jdi běhat ven, jezdit na kole,…" V létě jsme se třeba porovnávaly s kámoška, kdo má plošší bříško.., nicméně až do puberty jsem byla spíše jak žížalka, byla jsem dost aktivní, lítala o prázdninách od rána do večera venku, na hřišti, v bazénu, sem tam jsem i zašla s mamkou na aerobic,… Tlustá jsem určitě nebyla. V pubertě ovšem moje tělo začalo získávat ženské křivky, takže jsem se trochu zakulatila a když mi paní doktorka předepsala v 15 letech kvůli akné antikoncepci, pár kilo tím také přibylo. Na střední jsem se začínala tedy trochu zajímat i o různá cvičení, fitness videoprogramy od Jillian Michaels, Shauna T., naší Zuzky Light, potom přibylo s přítelem fitko, běh, squash, jízda na bruslích, plavání a váha se celé ty roky s nějakými chvilkovými výkyvy držela kolem 61-63kg při výšce 165cm.

Výživu jsem někdy řešila, snažila se trochu počítat, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo, nicméně tak od těch 19 let jsem vyřadila téměř všechny průmyslové zpracované potraviny a cukry. Začala jsem se stravovat převážně ve stylu přerušovaného pustu (IF), snídani jsem totiž nikdy moc nezvládala už ve škole a pokud ano, nikdy mi z ní nebylo moc dobře, chtělo se mi spát, atd. Jinak vše bylo v normě, až do toho osudného roku 2019, kdy se sešly všemožné problémy v rodině, přítel začal v nové práci jezdit na školení do Německa a vracel se jen na víkendy, mně se stýskalo a najednou jsem si připadala sama na všechno, i na naše dva velmi aktivní velké pejsky (anglické pointry). Také se stupňovaly problémy v práci (dlouhé služby v nemocnici), navíc jsem svou blbostí ztratila někde v polích při běhání celkem drahý nový mobil se spoustou soukromých nezálohovaných fotek, což mě též zasáhlo. Postupně mě přecházela chuť k jídlu a všechen ten smutek a úzkost jsem chtěla nějak ventilovat, takže jsem dost přidala na workoholismu a sportovních aktivitách po práci, běhala jsem s pejsky, cvičila, jezdila spousty km na bruslích, kole, koloběžce a o víkendu buď sloužila 24h, nebo jsme v tom krátkém čase o víkendu s přítelem a pejsky vyráželi na túry do přírody a na canicrossove závody, horské výzvy atd. Vše by bylo ještě OK, pokud bych ke všem těm aktivitám adekvátně jedla.

Najednou jsem ale jídlo začínala vnímat spíš jako zbytečnou ztrátu času, ze všeho mi bylo těžko a bylo mi líp, dokud jsem se nenajedla. Tělo to tehdy zvládalo, protože potají postupně rozkládalo i  moje předtím těžce vydřené svaly. Byla jsem totiž schopna už v červenci r. 2019 nalačno dopoledne (po 24h službě ve špitále, bez spánku) uběhnout šumavskou horskou výzvu, kolem cca 20km s pěkným převýšením. Tehdy jsme v kategorii s pejskem zvítězili - a co myslíte, že jsem si dala po takových výkonech?? Bylo mi blbě, takže jsem zahnala vyčerpání kávou, okurkou a kousíčkem omelety z vajíček. Pak doma trochu odtučněného tvarohu či kefíru se lžičkou oříškového másla a to bylo vše. A takový den nebyl jen jeden.

Nějak prostě ani nebyla chuť a když už jsem si jednou za čas dopřála něco navíc, přišly výčitky, nedejbože když mě někde na oslavě dokopali k ochutnání byť jen lžičky třeba něčeho sladkého. Brala jsem to jako velké selhání a měla potřebu to co nejdřív jít vyběhat. Stále častěji jsem od okolí slyšela řeči o tom, jak jsem hubená, že se mám koukat najíst, jaká jsem byla hezká holka, že si mám odpočinout, atd. Slyšela jsem ale i pár lichotivych dotazů: „jak jsem to jako udělala, že jsem najednou tak štíhlá, že chtějí taky zhubnout, co prý držím za dietu…?“

Na konci roku 2019 jsem vážila 44 kg a říkala si, že to už je asi fakt málo. Vlastně jsem se za sebe styděla a připadalo mi, že mě najednou všude ženy probodávají pohledem, i když jsem se k nim chovala slušně a nikdy se nad nikoho nepovyšovala, spíš naopak. Odpovídala jsem, že tohle jsem ani nechtěla a že chci zpátky nabrat hlavně svaly. Pořád jsem ale chtěla být vyrýsovaná. Najednou se ve mně prostě začaly mísit dvě strany. Jedna věděla, že taková postava nemá se zdravím nic společného, a že jednou třeba budu chtít děti. Ta druhá si ale řekla, že mám konečně vysněný sixpack a že tedy stačí nabrat svalíky bez tuku, tudíž jíst sice více, ale hlavně bílkoviny a zelenina...

Vzhlídla jsem se v jídelním stylu primal food, byla to pro mě přijatelnější forma palea, kdy bych se nemusela vzdát tolik milovaných mléčných výrobků. Pořád jsem studovala, co jako můžu a nemůžu, snažila se jíst více ryb, kuřecího masa, vajíček (někdy ale jen bílky), sýry ale spíš méně tučné, tvaroh, cottage, zelenina (ale převážně s min sacharidy, taktéž ovoce),… Vyloučení příloh jsem ale jaksi zapomínala nahradit tuky, nebo jsem se jich skrytě bála. Takže jsem hubla i po novém roce 2020 nevědomky dál. Oblečení mi postupně bylo všechno velké, snažila jsem se to maskovat. U legin v práci velikosti XS jsem si musela kus v pase zakládat a upevnit velkou kancelářskou sponou, aby nespadly (mimochodem, super to bylo při práci u magnetické rezonance, která mi chtěla kovovou sponu sebrat :-)).

Tělo už mi ale začalo obrovskou vyčerpanost vracet, skoro každý druhý den jsem nemohla usnout, v noci jsem se vzbudila ve 2 hod. a do rána už pořádně neusnula, přicházely jen krátké mikrospánky. Přes den jsem pak v práci byla jako zombie, úplně mimo a snažila se to jen přežít do večera, protože odpoledne po práci bych neusnula, a kdyby náhodou jo, pak bych nespala zas večer. A takhle se to táhlo cca 4 měsíce, kdy se přidalo velké padání vlasů, neustala zima i přes vrstvy oblečení, závratě, nízký tlak, který mi dal nedovoloval spát. Měla jsem pocit, jako by mi nějaká neviditelna ruka svírala hrdlo a já se nemohla volně nadechnout. I ve dne přicházely takové stavy paralýzy, najednou jsem skoro nemohla pohnout rukama, nohy se podlamovaly, byly bílomodré a odkrvené a já musela krevní oběh nějak vždy rozhýbat. Proto často v práci, kdy ostatní odešli na oběd, já šla potají cvičit nalačno intervalové tréninky s max.lžičkou bcaa v puse a zajímavé bylo, že i trénink spodních partií s posilovací gumičkou jsem najednou necítila. Nohy byly jak gumové, nebolely, jako by nebyly ani moje… Tělo se přeplo na nějaký nouzový režim, kdy jsem přestávala cítit bolest, emoce, hlad.. Byla jsem jak terminátor, prostě stroj bez vnitřku. Byl únor, to už jsem měla asi 41, 5 kg. 

Závratě se stupňovaly, přechodně jsem ztrácela zrak (viděla rozmazaně) i sluch, vlasy padaly čím dál víc. Místo toho mi rostlo ochlupení po celém těle a na tvářích, nastaly problémy s koordinací a soustředěním, přidal se tlak v levé polovině hlavy svírající i ucho a tvář, jako by mi někdo nasadil masku a utáhl. Svět kolem mě najednou byl jen jako loutkové divadlo, které sleduji z povzdálí a vše jde mimo mě. Jako bych to nebyla vůbec já. Vše mi zkrátka bylo jedno. Jídla jsem se ale začala opravdu bát a vnímat ho jako něco, co mi ubližuje.

V práci mi domluvili psychiatra, abych si s ním šla popovídat a musela jsem odejít na nemocenskou. Okamžitě se mě ptal na užívání drog, jestli zvracím, atd. a řekl mi, že je velká šance, že zemřu a že jediné řešení, je hospitalizovat se v Praze v centru pro poruchy příjmu potravy (PPP). Já se tam v červnu nahlašovala, ale bylo mi řečeno, že teď volno nemají, přidají mě na dlouhý seznam a ozvou se, až se uvolní místo. Takže jsem to dále řešila v domácích podmínkách - naši o mě samozřejmě měli velký strach a já byla stále víc v koncích i po psychické stránce, stresovalo mě úplně vše a najednou jsem vlastně nevěděla, co bude dál, co se životem, vše mi přišlo zbytečné a měla jsem hodně černé myšlenky. Volný čas jsem trávila čtením knížek v angličtině a učením se němčiny. To vše mi ale šlo pouze při procházkách, jinak jsem se nemohla vůbec soustředit. Chtěla jsem se alespoň zdokonalovat v jazycích, dokud mám dost času. Měla jsem plány, třeba v budoucnu pracovat v Německu. Dále jsem se snažila hrát na svou elektrickou kytaru a skládat písničky, to mi také dost pomáhalo vyrovnávat se s problémy.

„Kdyby covidu nebylo…“ tuhle větu si v uplynulém roce asi řekl tisíckrát každý z nás. Jak byste ji doplnila Vy?

Kdyby covid nebyl, možná bych neodešla hned na nemocenskou a snažila bych se to hnát za každou cenu dál. Odešla jsem měsíc po začátku první vlny, prostě jsem to už nezvládala, navíc s těmi všemi opatřeními. Také jsem se bála, že pokud se nakazím, bude to můj konec. Psychicky mě ale určitě období covidu také v mém stavu dorazilo, měla jsem totiž na konci března odletět na Srí Lanku a dva týdny před odletem bylo vycestování zakázáno. 

Anorexie, bulimie, přejídání, strach z jídla,… poruchy příjmu potravy jsou ve společnosti stále častější, z IG se skoro zdá, že je spíše vzácnost, když se někdo stravuje normálně. Čím si to vysvětlujete? Co právě u Vás vyvolalo některou z těchto poruch?

Vysvětluji si to určitě tlakem sociálních sítí a časopisů na dokonalý vzhled, postavu, výkonnost, atd. I mne se to dostalo pod kůži a svým způsobem mě např. štíhlé bikiny fitness ovlivnily a od dospělosti mám tendenci se celkově se všemi ženami porovnávat. Je těžké se toho zbavit a cenit si sám sebe. Myslím, že je dost důležité, připomínat si, že celá ta krása na "instáči" je často jen vytvořena různými filtry, holky tam popisují převážně úspěchy, nikoliv pády. 

A co se týká časopisů - znáte nějaký dámský časopis, kde by nebyl alespoň jeden článek o nějaké dietě a k tomu podobizna nějaké vychrtlé modelky vyumělkované fotoshopem? Hezké je, když jen o stránku dál za "dietou" je nějaký super recept na extra tučnou buchtu či dort plný cukru. Myslím si, že ve většině časopisu redaktoři o zdravé vyvážené stravě nevědí téměř nic a podstrkuji čtenářům jen neověřené, ale o to víc rozšířené mýty. A to se stále opakuje. Šíří myšlenky ve stylu toho, že člověk musí být ve velkém kalorickém deficitu, aby hubl, postují jídelníčky hluboko pod bazálním metabolismem průměrného člověka. A pak najednou "pic", člověk má mentální anorexii, tak ho v první řadě začneme cpát haldami pečiva, knedlíků, dortíky, dáme mu k tomu umělé nutridrinky na zapiti a nebudeme se zabývat tím, že ten člověk má pořád v sobě nějakou duši, osobnost. Já chápu, že pokud si člověk s ppp úmyslně dal ubližuje, z anorexie je v bulimii a vše se snaží vyzvracet, užívá laxativa, rozhodí si celý obsah minerálů v těle, je na místě ho na chvilku izolovat v nemocnici, aby ho zachránili. Ale podle mě je strašně málo lékařů a zařízení, kteří opravdu myslí na tu psychickou stránku člověka. Co bude pak, až ho na chvilku "vykrmí" a propustí? Ano, jsou tady psychoterapie, ale těch opravdu šikovných terapeutů je málo a já bohužel do teď u psychologů nenarazila na nikoho kdo by mi pomohl a poradil, co dál. 

Ano, při netrpí jenom tělo, ale hlavně duše. Dokážete říct, kdy a čím jste se trápila nejvíc? Třeba tím, že nikdy nezhubnete nebo si nedáte už nikdy dortík bez výčitek nebo to byly spíše věci mimo jídlo – deprese, pocity, že Vám nikdo nerozumí, že všichni ostatní jsou normální a jiní než Vy,…?

S rostoucími boky a stehny v pubertě jsem začala mít komplexy, nesnášela jsem, že mi najednou oblíbené oblečení v dětské velikosti je malé, s mamkou v obchodě jsem při zkoušení nových džínů měla hrozný depky a když mi mamka řekla, že si zlepšíme náladu a koupí mi něco dobrého k jídlu, často jsem se slzami v očích prohlásila, že už nikdy nebudu jíst. Vydržela jsem to domů, odolala meníčkům z fastfoodu, hranolkám, co si dopřávali ostatní, ale samozřejmě hlad mě po pár hodinách dostihl a normálně jsem se najedla a přešlo mě to. Vybavuji si ale výčitky, když jsme si s mamkou daly velkou sklenici zmrzlinového poháru a já pak musela jít běhat… A tak jsem to už pak většinou měla. Pokud jsem snědla jednou za čas něco nezdravého, přišla potřeba to vysportovat.

Vše, co popisujete, jsou podle "příruček" příznaky mentální anorexie. Ovšem když jsem viděla na jistých zdravotnických stránkách doporučený jídelníček právě „pro léčbu anorexie“, nestačila jsem se divit: rohlíky k snídani, k obědu i k večeři, mezitím sladké jogurty, buchty, pomazánkové máslo,.. Takhle určitě zdravá a vyvážená strava vypadat nemá – a podle mě nemocnému nemůže pomoci ani psychicky. Musela jste nějakou podobnou „výkrmnou dietu“ absolvovat?

Ano, zkušenost s krátkou hospitalizací mám. Když mi v půlce června 2020 bylo hodně špatně a byla jsem fakt na dně, naši chtěli, abych se hospitalizovala v Plzni, zatím na psychiatrickém oddělení. Slyšeli na něj dobré reference, nechala jsem se tedy přemluvit. Vlastně už mi na sobě samé ani nezáleželo, dělala jsem to pro ně a doufala v zázrak. Tam mi paní doktorka řekla, že mi pomohou jak s výživou, tak s neurologickymi problémy, budou se snažit najít příčinu. Když si se mnou ale povídala, jak to mám se životním stylem, cítila jsem, že to pro mě určitě nebude. Bylo mi řečeno, že při pobytu u nich mě naučí jíst nezdravé věci, dát si po obědě dortíky a brambůrky. Já jí oponovala tím, že tahle jídla už dlouho nejím, nechybí mi a raději bych přibírala na zdravé stravě. Když jsem totiž hned při příjmu zažila, jak se mnou sanitáři jednali, veškerá zbylá sebeúcta byla pryč.

Připadala jsem si jako nebezpečný zločinec, a ne jako vyhořelý podvyživený zdravotník, který ještě nedávno sám pečoval o lidi. Vše mi zabavili, samozřejmě i tkaničky z mikin, doklady, nabíječky, voňavky,... Prošli mi pečlivě všechny osobní věci v kabelce. Musela jsem se ironicky smát, když mi vzali moji milovanou skořici a sušené kokosové mlíčko, které jsem milovala do kafe. Důvod? Prý je moc tučné a já mám vysoký cholesterol :D

Po chvilce "zabydlení se" v pokoji, zazněl zvoneček a protivný hlas zařval "oběd!". Jako supermeníčko byla umělá promaštěná bramborová kaše, která brambory viděla možná z vlaku, s ještě více mastným žvýkacím vepřovým řízkem a Hello džusík k tomu. Chvíli jsem u jídla jen seděla a chtělo se mi brečet. Kde teď vidí ten můj vysoký cholesterol, když mi cpou tohle?! 

Večeře se skládala z několika plátků chleba, kelímku taveného smetanového sýru a jablka. Jelikož jsem byla jediná pacientka s anorexii, před všemi mi oznámili, že budu jíst u sesterny a pod dozorem, po jídle budu muset půl hodiny zůstat u nich a zapíšeme, co jsem snědla. Pochopitelně chleba jsem se nedotkla a snědla jen jablko a trochu toho máselného sýra. Pak přišel čas na sprchu, kde to vypadalo jak z filmu Requiem pro panenku a tekla zrovna jen studená voda. Poté jsem si vlezla na pokoj a přepadl mě hlad, takže jsem si snědla svoji jedinou propašovanou proteinovou tyčku z domova a šla jsem zkusit spát. Byla jsem ale na pokoji s velice "příjemnou" slečnou trpící silnou schizofrenií, astmatem atd. Před půlnoci mi oznámila že si jde zahrát scrabble (sama se sebou), poté pořád chodila z pokoje ven a zase zpátky, vždy kdy už jsem usínala. Když v noci konečně ulehla, začala mít záchvaty kašle, zvracela, sestra tam chodila celou noc. V zoufalství jsem mamce psala SMS, že pokud mě tam nechají, dorazí mě už úplně. Slíbila jsem ji, že s ní klidně ihned půjdu na pizzu a sním ji celou, jen ať mě vyzvednou. Po cca hodině spánku mi přišli v půl 7 měřit tlak, nabírat krev, odvedli mě na EKG a zvážit se, váha ukázala 39.5 kg. Poté opět zazněl signál k snídani. Po probdělé noci mi bylo strašně špatně a na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.

Tác obsahoval dva rohlíky, máslo a jablko a když jsem se zeptala, jestli bude někdy i něco výživnějšího, jako sýr nebo šunka, vpálili mi, že mám přece máslo :D U snídaně mě popoháněli, že musím stihnout schůzku s psychologem a podstoupit psychologické testy. Poté už nastoupila chvíle oběda. A... Babičko.. ? Teď došlo na Tvé přání, abych jedla „normální jídla, třeba knedlíky“. Na stole byl umělý vývar z pytlíku, zdrcnutá papriková smetanová omáčka, koupený suchý knedlíky a kousíček hovězího masa, které se ani nedalo užvýknout. 

To zní opravdu jako noční můra. Jak to nakonec dopadlo?

Abych to zkrátila, domluvila jsem se s doktorem, že když pro mě stejně nechtějí nic udělat, sestavit smysluplné jídlo a neurologicky vyšetřit, podepíši reverz. Odpoledne pro mě přítel přijel a pro mě to bylo jako propuštění po roce vězení. Ze vzpomínek na hospitalizaci mám dodnes husí kůži. Já chtěla nejvíc pomoci s neurologickými  problémy, abych mohla normálně jíst, na co mám chuť a nebát se toho, co přijde potom. Nedalo se s tím vůbec fungovat. Jako by to ostatní vůbec nevnímali, viděli prostě jen moji podvýživu. 

Podle mě jsou metody v léčebnách strašné, nechci však házet všechna centra pro ppp a psychiatrické léčebny do jednoho pytle. Na jednu stranu chovám k pracovníkům a sestřičkám těchto zařízení úctu a respekt. Není to jednoduché. Jen mám prostě pocit, že těch lepších specializovaných center, kde řeší i duši, je málo a mělo by se to zlepšit vzhledem k tomu, jak nám tady počet pacientů s PPP narůstá. A rozhodně se to netýká jen dívek.

Já se rozhodla nadále bojovat s anorexií v domácích podmínkách - ovšem pak nastal nečekaný zvrat. Po mnoha letech jsem ochutnala sušenky - nejdřív Bebe, pak ale i Milu, Kinder Bueno atd. - a najednou jako bych byla bez smyslu. Vše "tolik let vyřazené" jsem potřebovala ochutnat a přišlo záchvatovité přejídání nesmysly. Váha začala jít dost nahoru a jen proto, že jsem se pořád snažila hodně sportovat, jsem rázem nepřibrala na 100 kg. Pan psychiatr byl spokojen a já ho přemluvila, aby už mě od ledna 2021 pustil do práce. Takže od té doby jsem zpět na radiodiagnostice a pokouším se fungovat. 

To je právě to, co se stane řadě vyhladovělých anorektiček - najednou ochutnají "zakázané ovoce" a propadnou přejídání nebo dokonce bulimii. Jak si podle Vás má v dnešní době člověk najít rovnováhu mezi „tláskáním prázdných kalorií“ a posedlostí zdravou stravou?

Rovnováhu si musí najít každý sám. Pokud někomu prostě zelenina nechutná a bude ji do sebe násilím cpát s vědomím, že prostě musí a nahradí tím veškeré jiné přílohy, nedopřeje si aspoň trochu toho, co miluje a co není tak úplně zdravé, nemůže to dlouhodobě vydržet ani psychicky ani fyzicky. Prostě ho to dřív nebo později přemůže a on se začne o to více přejídat věcmi, které jedl dříve (např. Fastfood, sladkosti). Myslím si, že pokud nejíme fastfood denně a držíme se zlatého pravidla 80/20, tj. převážně jíme kvalitní, zdravé potraviny plně živin a bez zbytečného přidaného cukru a jednou za čas si dáme hamburger, hranolky, dortík, cokoliv, nemělo by to znamenat žádnou hrozbu. Neměli bychom to brát tak, že tím jedním kouskem oblíbeného zákusku jsme zkazili celý den a "už je to stejně jedno,“ takže v záchvatu sníme klidně 20 dalších jídel, až je nám špatně. To bychom ze sebe měli odstranit. A s těmito myšlenkami já bohužel bojuji občas doteď. Stále mám tendenci zůstávat ve stavu "buď vše, nebo nic!", trestat se za přejídání následným půstem, sportem navíc atd. Prostě teorie je jedna věc, tu znám dobře, praxe a psychická stránka věci je ale bohužel někde jinde. 

Dokážete upřímně zhodnotit, v jaké fázi nemoci se teď nacházíte? Udržujete si váhu, snažíte se přibrat, jíte, na co máte chuť nebo máte stále strach z jídla, vážíte si každé sousto, vyčítáte si každý čtvereček čokolády?

Nyní jsem ve fázi, kdy už naopak potřebuji opravdu pár kg shodit. Přejídáním sladkostmi jsem se dostala na 75 kg, bolí mě chodidla, překáží mi to při milovaných sportech a vůbec - prostě taková být nechci.

Beru ale od ledna ženské hormony kvůli předchozí dlouhodobé absenci menstruace, kterou jsem ztratila pár let zpátky při vysazení HAK po 7 letech. A i když už teď nějakou dobu sladkosti zas téměř nejím a sportuji skoro každý den jak o život (hiit tréninky, brusle, koloběžka, trampolína), hubnout se mi nedaří a přijdu si z hormonů oteklá.

Jelikož milujete naše másla, nabízí se otázka, jak jde Nutspread dohromady s anorexií? Přece jenom másla jsou sice zdravá, ale vysoce kalorická :D Předpokládám, že je využíváte ve snaze zakomponovat do jídelníčku něco zdravého a vydatného? Pomáhají Vám strach z jídla překonávat?

A poslední kapitolka, láska k ořechovým máslům. Já je prostě miluji, téměř všechny druhy a myslím si, že ačkoliv jsou dost kalorická, do zdravé výživy prostě patří, pokud je má tedy člověk rád. Obsahují přece spoustu živin, minerálních látek, vitamínů a zdravých tuků. A pokud touto superpotravinou nahradíme průmyslové zpracované sladkosti, je to super.

Jak jste vlastně másla Nutspread objevila? Které máte nejraději a na co je všechno používáte?

K máslům jsem se dostala koncem střední školy při objevování fitness výživy. Nejdříve jsem zkusila od značky Myprotein tradiční burákové, kešu a mandlové a pak jsem nějak při brouzdání internetem a sledování fitness závodnic narazila i na Nutspread a našla kokosové, pistáciové, mandlové s perníkovým kořením, míchaná máslíčka – a zkrátka jsem si Vás oblíbila.

Ráda mám všechny druhy a nejčastěji používám k různým fit palačinkám, kaším, vaflím, tvarohovým knedlíčkům atd. - spíše tedy na „sladko“. Někdy ale jen tak postupně zarovnávám lžičkou obsah ve sklenici a najednou se zděsím, že je více než čtvrtka pryč. :-D 

Rozloučíme se pozitivně, protože léto je za dveřmi :-) Na co se letos o prázdninách nejvíce těšíte a co je Vaším cílem, pokud jde o zdraví, váhu a postavu?

Budu ráda, budu moci co nejdříve vysadit zmiňované hormony a doufejme, že se moje tělo vrátí k normálu a budu moct mít třeba v dohledné době děti. Druhým cílem je se hlavně konečně zbavit těch stálých neurologických problémů. Tohle jestli se povede, budu konečně šťastná a vděčná za vše ve svém životě.

Zároveň bych ale chtěla poděkovat všem svým blízkým, hlavně mé životní lásce, se kterým budeme v září slavit desáté výročí a pak mamince, která se vždy snažila stát při mě a chápu, že často už nevěděla, co se mnou. A pak těm čtyřnohým andělům, kteří mě drží stále nad vodou a o které se musím a chci postarat. Myslím, že mě toho ještě čeká v životě spousta, tak snad už to budou světlejší zítřky. Děkuji za Váš zájem o rozhovor, za Vaše skvělá máslíčka a v neposlední řadě děkuji i všem čtenářům, pokud měli trpělivost přečíst si ten dlouhý příběh :) Krásné léto!

Děkuji za rozhovor a přeji hodně sil a zdraví :-)!!!